Jak jsem vypomáhala

Úvodem bych měla asi zmínit, že pracuji ve firmě, která nabízí (prodává) většinu potřebných věcí pro zahrádkáře. A ve které akce střídá akci. Zatímco práce přibývá, počty potřebného  personálu pomalu klesají ...

Jelikož byla právě spuštěna akce, která neprobíhá na všech pracovištích ve stejné dny, očekával se zvýšený nápor zákazníků na prodejně kousek od nás. Zhruba patnáct kilometrů. Měla jsem tu smůlu to štěstí (samozřejmě), že jsem byla vyslána jako výpomoc. Abych pravdu řekla, nadšená jsem tedy nebyla. 

Necítím se dobře v kolektivu mně neznámých lidí.

Každý má pro práci jiný systém a já jsem velmi pyšná na ten svůj.

Nevědela jsem, zda na přechodné pracoviště vůbec trefím (já a orientace - škoda mluvit).

Zažívám stres, když řídím a dopředu netuším, jestli se dá v cíli mé cesty pohodlně parkovat.

Dostala jsem předem opravdu "povzbující" informace o tamní pobočce.

Mám ráda svoje zázemí a kontrolu nad prací (pohodlíčko?) :-)

Nicméně jsem sama sebe dostatečně namotivovala - poznáš, jak to funguje jinde, seznámíš se s novými lidmi, přežiješ jeden den, zapneš si navigaci a nemůžeš zabloudit, záchod určitě splachovat bude .... to se tě jen dobří chlapci snažili postrašit - a snad i s nadšením vyrazila ráno na cestu.

A mé postřehy, shrnuté v (krásných) krátkých bodech.

• Opravdu jsem se ztratila. Na tak jednoduché trase, můžu zabloudit jen já. A paradoxně to byla chyba spuštěné navigace, která mě měla před blouděním zachránit! Navigovala tak s dvoukilometrovým předstihem .... udělala jsem malý okruh po dálnici, včas začala pisklavý hlásek v telefonu ignorovat a sledovat dopravní značení -  vše bylo v pořádku.
• Tamější kolektiv mě moc mile přijal. I přesto, že jsem hned po svém příchodu pošlapala půlku právě vytřené prodejny ...
• Snaha o proniknutí do místního systému skončila asi po deseti minutách - navazujeme dalším bodem.
• Místo u počítače jsem si musela vyloženě odhrabat. Krásný pult se spoustou úložného místa a skrytými, šikovnými přihrádkami, byl doslova zavalen. Tu stoh faktur, interních sdělení, nedopité lahve s vodou, neplatná cenovka i včetně vrstvy izolepy, která na sebe úspěšně nabaluje další faktury ... hory a haldy papírů, zbytečných krámů a nepotřebných věcí. Nebylo, kam si odložit propisku, natož třeba důležité lejstro. Nebo dvě.
• Komunikace s novými kolegy probíhala krásně hladce. Všichni byli moc milí, vstřícní, zábavní ... přijali mě pěkně. Vyhověli, když jsem o něco požádala. Jsem ráda, že je znám o malinko blíž ... tedy jménem.
• Zima mi byla zhruba stejná jako u nás - v tomto ohledu žádná změna.
• Záchod nesplachoval - o vtip se tedy nejednalo. Já, která courá pomalu co dvě hodiny, jsem se za celou pracovní dobu (zhruba 9 hodin) odvážila jít jednou jedinkrát a domů jela po dálnici snad stočtyříctkou ... na to, jaký mám stroj, sakra rychost! Hlavně abych se dostala domů a dopřála si luxus plně funkční toalety.
• Myš jsem nepotkala ani jedinou - tady se o vtip evidentně jednalo. Stejně tak v případě pavouků.
• Cestou domů jsem zabloudila. Pro změnu. Navigace neměla svůj nejlepší den ...

 Ačkoli zážitek z jiné prodejny mám (navzdory všem očekáváním) hezký, neměnila bych ani za nic. A především kvůli kolektivu, díky kterému se do práce dokonce i těším :D. 

PS:  Mám v práci vedle počítače vyhrazený dlouhý pruh pultu, kde snesu maximálně laminovačku (když jsem v dobrém rozpoložení :-D )... ostatní krámy, které se tam povalují déle, než jeden den, jsou nemilosrdně likvidovány ... prostě se mi líbí pocit, že mám kam odložit důležité poznámky, papíry, faktury ... a neztratí se v tuně čehosi. Ovšem po této zkušenosti mám pocit, že je to zbytečná buzerace, hned zítra klukům poděkuju za trpělivost, kterou semnou mají :D.  (viz obrázek)

A říkejte si co chcete, úplatek to není!