Inkognito | Jak jsem letěla na dovolenou (1)

Loni jsem na přelomu prázdnin měnila zaměstnání, což sebou bohužel nese zkušební dvouměsíční lhůtu, ve které není úplně nejvhodnější zmizet na dovolenou. O to víc jsem byla natěšena na tu letošní. Cílová destinace - Řecko, Rhodos. Nadšení mi nekazily ani tak denodenní zprávy o prohlubující se řecké ekonomické krizi, jako zjištění, že let bude trvat tři hodiny - dobře, bez patnácti minut.

Jsem nervózní v letadle. Nejvíc proto, že letí vzduchem. Nemám pevnou půdu pod nohama, kontrolu nad řízením a šanci přežití v přpadě nehody. Nicméně, co bych pro dvanáct dní u moře neudělala...

Počítala jsem i s tím, že mě letos opět u rámů zují z bot, jelikož jsem pravděpodobně radioaktivní a při průchodu bezpečnostním rámem pípám - neustále. Nicméně na komplikace jsme narazili už mnohem dřív. Hned u vydávání palubních lístků. Letěly jsme čtyři ženský, z toho jedna těhotná, které nějaký dobrák poradil, aby nahlásila před vydáním letenky, že je v požehnaném stavu. Málem jí to stálo dovolenou. Ověření, zda může nastoupit, stálo slečnu za přepážkou patnáct minut usilovného telefonování na všechna možná místa a nás patnáct minut nepříjemných pohledů a důrazného podupávání lidí v dlouhé frontě za námi. Nicméně povolení k odletu dostalo i mimčo a odbavení mohlo pokračovat.

Rámem jsem letos prošla - ku podivu všech - bez problémů. Asi proto, že mě vyhmátli na kontrolu kabelky. A když jsem pak studovala svojí občanku, ani jsem tý paní za pultem nedávala za vinu, že mi nechala zkontrolovat zavazadlo. Opravdu to není jedna z mých nejlepších momentek. Skoro mi až bylo líto pána, který mě požádal o otevření kabelky. No dobrá, chceš to, máš to. V mojí růžový a prostorný kabele totiž vládne chaos. Věci si žijí vlastním životem, nic nemá své místo - uvnitř se nacházela změť nabíječek (v žádném případě stočených do úhledných klubíček), foťák, telefon, dvě knížky, sluneční brýle, peněženka, menší peněženka, časopis (respektive kupa zmuchlaných stránek připomínajících časopis), gumičky do vlasů, skřipec, několikery kapesníčky, mikina (v letadlech bývá zima), žvejkačky, bonbóny, sluchátka k telefonu a spousta dalších nepotřebných maličkostí. Jediné, co snad chybělo, byl nafukovací záchranný kruh a světlice.  

Mnohem příjemnější částí čekání na vzlétnutí bylo kafe, které jsme ještě stihly. Stálo samozřejmě stovku, ale nervy trochu uklidnilo. Chvíli jsem i pokukovala po krásné bagetě (nacpané šunkou) za stopadesát korun, ale už jsem měla kafe :D. 

Trvalo věčnost, než se naše letadlo odlepilo od země. Což mi vyhovovalo. Když rolovalo na rampu a bylo kolama bezpečně propojeno se zemí, neměla jsem problém. Klidně bych takhle dojela až do Řecka. Tuhle myšlenku semnou ale nikdo jiný nesdílel - prý by ta cesta trvala mnohem delší dobu. Vzlétli jsme v půl osmé večer, mohli si bezpečně rozepnout pásy a těšit se na přistání. Když tu k nám z kabiny začal mluvit pilot, který vždy oznamuje v jaké výšce se nacházíme, jakou rychlostí letíme, kdy budeme přistávat ... vyděsila mě představa, že onen mutující hlas šestnáctiletého klučíka, který tak přeskakoval do vysokých fistulí, že mu nebylo rozumět ani slovo, patří skutečně pilotovi. Nepatřil, což nám došlo ve chvíli, kdy klidně procházel uličkou, zatímco letadlo stále letělo. A jen se potvrdilo v cíli cesty, kdy se loučil.

"Dámy a pánové, děkujeme, že jste si vybrali k cestě na Rhodos naši leteckou společnost. Vaším pilotem byl ..."

(velmi, velmi dlouhá pauza, po které následovalo vykoktání korejského jména a salva výbuchu smíchu všech v letadle, včetně pilotní kabiny a samotného předčítajícího)

Domluvil, situace v letadle se uklidnila, načež kopilot (či kdo to byl) spustil totéž anglicky a přesně věděl, co bude následovat, proto se už preventivně smíchem zalykal od začátku proslovu. Sklidil větší ovace, než pilot, který nás bezpečně dostal na ostrov.

Po vyzvednutí zavazadel jsem se s kamarádkama přesunula do autobusu, kde jsme se dozvěděly, že sedí osazenstvo čtyř hotelů a my míříme do toho nejvzdálenějšího - samozřejmě. Tedy cesta bude trvat hodinu a půl. "Nevadí, schrupneme si, to uteče!" Jenže. Řidič autobusu (pravděpodobně v dobrém úmyslu) pustil klimatizaci - na plno. My všichni letěli z Prahy, kde bylo třicet stupňů - otevřené boty, kraťasy, popřípadě tříčtvrťáky a trička. Klimatizaci se pokoušeli vypnout všichni. Marně, byla puštěna centrálně. Postupně se každý balil do mikin a všeho, co našel po ruce. Snad i do závěsů na oknech a klimoška stále vrčela.

Najednou přestala! Zavládlo ticho.

Osazenstvo autobusu se zmateně rozhlíželo kolem, jako by se potřebovalo ujistit, že je opravdu konec Sibiře. Semnou v čele. Po pár minutkách se oteplilo, pár otužilců se štastně vybalilo z posledních vrstev, když se opět ozval tolik proklínaný zvuk, následovaný hromadným zoufalým povzdechem. A klimatizovalo se až k hotelu :-).

 Zhruba dvacet lidí zmrzlých na kost se vypotácelo z autobusu a užívalo si popůlnočního vedra venku. Než si všechny tři moje spoludovolenkářky stihly zakouřit, krásně jsem se ohřála. Byl čas se jít ubytovat. Vystály jsme frontu a předložily voucher na pokoj recepčnímu. Měly jsme dva dvoulůžáky, první klíč byl vydán. Druhý voucher mladík důkladně porovnával se svým seznamem, načež pronesl: "Sorry, I dont have this name on my list. Please, sit and wait." Začal se věnovat dalším v řadě. V tuhle chvíli, v půl jedné ráno a bez klíčů od pokoje v ruce, to začalo být napínavé :-). 

Všechny čtyři jsme se usadily do pohodlných kožených sedaček a čekaly. Čekaly až se všichni ubytují a až recepční vyřídí žádost o větší polštář. Nebyly jsme sami, spolu s námi byli ztraceni i další dvě dvojice. Problém se ale vyřešil velmi rychle. Zatímco my měli voucher na jméno moje, hotel měl v seznamu zaevidované jméno mé spolubydlící. Klíč nám byl dán, přidělen pokoj v suterénu a mohlo se jít spát. Respektive - já pohodila kufr na zem, vybalila pižamo a padla do postele. Spolubydlící vybalila komplet celý kufr, ten pak uklidila pod postel, zařídila si noční stolek, lehla do postele a vzala do ruky knížku :-).

Pokračování brzy!