Inkognito | Jak jsem letěla na dovolenou (2)

V noci jsem nemohla spát. Já. Osoba, která usne všude - kromě letadla - a nevyleze dřív, než v půl desáté, pokud nemusí. Dávám to za vinu komárům, kterých na Rhodusu najdete víc, než u české řeky.

Ještě před snídaní jsme museli zvládnout přestěhovat polovinu nábytku - respektive přenést židle od nás z balkonu na balkón protější, který osidloval zbytek naší výpravy, a který byl nespravedlivě větší, abychom mohly všechny čtyři vegetit na jednom místě - v sedě. Ještě, že se oba zmiňované pokoje nacházely v přízemí - dost to usnadnilo manipulaci. Například ve druhém patře by se přelézalo (se židlí přes rameno) balkónové zábradlíčko mnohem hůř.

Po snídani se konala schůze s delegátkou. Byli jsme seznámeni s provozem hotelu, navedeni na nejkratší cestu k pláži a přemlouváni k zakoupení předražených výletů. Pak zazněla z úst delegátky otázka: "má někdo nějaký problém, který potřebuje řešit?" Kdo by tak mohl mít problém? Dorazili jsme v noci. Já osobně ani pořádně nevěděla, jak náš pokoj vypadá. Všimla jsem si, že tak byla postel. Přesto se vyskytly hned dva. 

První paní podala žádost o změnu pokoje nebo opravu zámku. Líčila, jak stačí lehké opření do dveří, které se okamžitě otevřou a pustí každého dovnitř.

Delegátka: Dobře, to určitě vyřešíme. Jaké máte číslo pokoje?

Paní: To vám tady přece nebudu říkat. (Podezíravý pohled na každého z nás.)

Díky mým špionážním schopnostem vím, že problém určitě vyřešen nebyl po celou dobu pobytu. Do (ne)zmíněného pokoje měl každý dveře otevřené ...

Dobrá, nevím to díky svým schopnostem. Práskla mi to skupina kluků, kteří byli také na dovolené. Jednalo se o pokoj jejich rodičů. 

Druhý problém se už neřešil v poklidu. Svérázná dáma pokročilého věku začala na všechny strany ječet, že okamžitě odjíždí. Mezi nadávkami jsem pochytila, že dostala pokoj bez oken - což je pravděpodobné, protože všechny pokoje byly vybaveny pouze velkými francouzskými dveřmi, které naprosto postačovaly  - a ostře požadovala klimatizaci na celou dobu pobytu zdarma. Nebo teď hned odlétá zpátky. Byla jsem moc zvědavá, jak to plánovala provést. Že by únos letadla? Riskantní ...

Tento problém ale zřejmě vyřešen byl - lidé, kteří vše řeší řvaním, většinou dosáhno svého. Nepsané pravidlo. 

Teprve po návratu ze schůzky jsem měla čas -a energii - prohlédnou si pokoj, ve kterém nás recepční ubytoval uprostřed noci. Jednalo se o jednu malou místnost s vestavěnou skříní (do které jsem si za celou dobu pobytu nebyla schopná nic vybalit), postelí, dvěmi nočními stolky a minipidi kuchyňkou. Kuchyňkou složenou ze dřezu, vařiče a lednice. Nám fungoval vařič, kamarádkám zase lednice. Nejvíc mě ale zaujala koupelna. Sprchový kout v menších rozměrech se už snad ani nevyrábí. Předklonit se, například za účelem umytí vlasů, nebylo technicky možné. Mezi dveřmi a umyvadlem nezbýval ani milimetr místa nazmar, což jsem detailně popisovala šťastějším obyvatelkám druhého pokoje.

Já: Když zavíráme dveře v koupelně, tak úplně tesně minou umyvadlo. Není tam ani kousek místa navíc.

Úplně cizí turistka, poslouchající náš rozhovor: To je super! V našich dveřích je vyříznutá díra, aby se daly zavřít a nezasekly se o umyvadlo.

Ponaučení: Kde selže architekt, pomůže pilka.

Co hotelu scházelo na kráse, vynahradil personál. Všichni byli moc milí, vstřícní a ochotní. Slečna z jídelny nám pomáhala pašovat na pokoj i mlíko do kávy. Čas od času se s námi dali do řeči - co jen moje angličtina dovolovala - a vždy se jednalo o zábavný rozhovor. Před odjezdem jsme se se všemi nechali vyfotit a moc rády na ně budeme vzpomínat.

A teď zpět k úvodu článku. Největším problémem celé dovolené byli komáři. Ačkoli nám celou noc bežel protikomárník zapnutý v zásuvce, napočítala jsem si druhý den 34 kousanců - a to vše na nohou. Opravdu 34 a po každém druhém mi zůstal šílený rudý flek. Vypadala jsem jako dalmatin s vyrážkou. Kousali nás všude. Jak se setmělo, nebylo se kam schovat. Na balkóně, v baru, na pokoji, na ulici ... nebylo úniku. Třetí den jsem psychicky povolila a investovala 11 euro do repelentu. Byly to nejlépe utracené peníze za celých dvanáct dní. Každý večer jsem se důkladně potřela repelentem, ačkoli smrděl jako citrónová vůně, kterou se vyvoňují veřejné záchodky. Po pár dnech se na repelent vrhly i další tři spolucestovatelky a v našich slovnících se ustálila nová věta, používaná denně: "Musím ze sebe udělat WC dívku!"